Pivovar Dolany u Olomouce
Naproti dolanského zámečku (dnes obecní úřad) stojí areál původního vrchnostenského pivovaru, jenž se zapsal do povědomí většiny současných obyvatel Dolan jako výrobna brandy, whisky Gold Cock či likérů Praděd. Kořeny produkce alkoholických nápojů v pivovaru sahají až k počátku 20. let 20. století, kdy se zde začala pálit slivovice a vyrábět různé druhy likérů. Někteří dosud žijící pamětníci si možná vzpomenou, že se za první československé republiky kromě lihovin vyráběla v podniku také sodová voda a prostory pivovaru sloužily i jako stáčírna lahví a pivní sklad Hanáckého akciového rolnického pivovaru v Olomouci. Bohužel pamětníky, kteří by podali přímé svědectví o chuti a podobě piva vařeného přímo v Dolanech, už v obci nenajdeme. Dolanské pivovarnictví má svou hlubokou tradici. Pivo se v Dolanech vařilo již v časech, kdy celá ves náležela do majetku dolanského kartuziánského kláštera. Kartuziáni získali Dolany v roce 1379 a drželi je až do počátku 80. let 18. století. V letech 1782-1825 byly Dolany spolu s Tovéří a Jívovou majetkem Náboženského fondu a byly součástí panství Kláštera Hradisko. Není bez zajímavosti, že většina odborných publikací řadí vznik dolanského pivovaru právě do této periody, konkrétně do roku 1786. Existuje ovšem záznam o tom, že v roce 1523 nařídil král Ludvík zemskému hejtmanu, aby kartuziány chránil při právu vařiti pivo a dovážeti víno do Olomouce. Zda došlo po roce 1786 pouze k modernizaci a rozšíření původního pivovaru, nebo zdali byl vystaven zcela nový podnik, zůstává prozatím nezodpovězeno. Jisté je, že byl panský dvůr rozdělen na tří části a vzniknul tak nový pivovar. V roce 1825 byly Dolany, Toveř i Jívová prodány ve veřejné dražbě hraběti Ludvíku Saint Genois, kterému se v Dolanech neřeklo jinak než „Žamžula“. Funkční pivovar je dokládán také ve spisech z let 1837 a 1839. Jeho syn Mořic pak o půl století později (1877) prodal celé panství knížeti Janovi z Lichtensteina. Dolanský pivovar byl na počátku 70.let 19. století propachtován Robertovi a Adolfovi Kubelkovým a jejich nájemní vztah pokračoval i za knížete Lichtensteina. Oba bratři pivovar po technické stránce výrazně zmodernizovali. Investice plynuly především do rekonstrukcí ležáckých sklepů, sklepů na led i do rozšiřování pivovarských rybníků. Robert a Adolf Kubelkovi byli příslušníky velmi rozvětvené a významné moravské pivovarské rodiny (s touto rodinou jsou mimo jiné spojovány počátky moravského exportního sladovnictví). Jako sládky, nájemce a vlastníky najdeme Kubelky v mnoha moravských pivovarech a sladovnách (např. v Bruntále, ve Velké Bystřici nebo v Lošticích). Ani bratři Robert a Adolf neomezovali své aktivity pouze na Dolany, kde vyráběli pivo od roku 1872 pod protokolovanou veřejnou obchodní společností „Dolleiner Bierbrauerei der Gebrüder A. & R. Kubelka“. Podíleli se rovněž na firmách provozujících sladovnu na Klášterním Hradisku, palírnu v Těšeticích a pivovar ve Šternberku. 80. léta 19. století přinesla výrazné změny v majetkoprávním uspořádání jednotlivých firem Roberta a Adolfa Kubelkových. Od roku 1885 provozoval dolanský pivovar už jen Robert Kubelka, zatímco šternberský pivovar vlastnil od roku 1887 pouze Adolf Kubelka. Oba bratři se rovněž stáhli jako veřejní společníci ze sladovny na Klášterním Hradisku (1888) a jejich jediným společným podnikem nadále zůstala výroba piva a pálenky v Těšeticích. Robert Kubelka nakonec pronajatý dolanský pivovar 2.prosince1896 odkoupil a provozoval ho až do své smrti v roce 1903.
Pivovar se dostal v roce 1902 špatným hospodařením do konkurzu. Zadlužený a zanedbaný podnik potom získal (28.června 1903) zpět kníže Lichtenstein, který se ho snažil okamžitě prodat. O tom, že na kupce dlouho čekat nemusel, svědčí kupní smlouva z 26. listopadu 1903 uzavřená mezi „Jeho Jasností panujícím knížetem Janem II. na a z Lichtensteinů, vévodou opavským, krnovským atd. atd.“ a akciovou společností Hanácký akciový pivovar rolnický se sladovnou v Holici u Olomouce. Nedávno založený rolnický pivovar (1897) získával od Lichtesteina nejen prostory pivovaru (včetně vinopalny, ledovny, sýpky a zahradních pozemků ), ale i veškerý pivovarský inventář a okolní reality (zámeček, hájovnu, hospodářské budovy). Další nemovitosti jako mlýn či chmelnice měl holický pivovar v dlouhodobém nájmu. Kupní cena za výše uvedené nemovitosti byla stanovena na 102.000 K a byla splatná ve dvanácti splátkách po 8.500 K + 3% úrok. Liechtenstein si jako jednu ze svých podmínek stanovil, že dokud nebude dluh splacen (tj. do roku 1915), je holický pivovar povinován udržet dolanský pivovar i sladovnu v chodu, přičemž se mělo v Dolanech ročně vyrábět min. 6000 hl piva. Správní rada holického pivovaru rozhodla o koupi dolanského pivovaru především proto, aby pokryla stále větší poptávku po svém pivu, ale také z důvodů rozšíření okruhu svých zákazníků a zvýšení konkurenceschopnosti v regionu. Dolanský pivovar náležel k technologicky starším typům „panských“ pivovarů, disponoval však poměrně velkou výrobní kapacitou. Například v době, kdy měli pivovar v nájmu bratři Kubelkové, se zde ročně vyrábělo více než 20.000 hl piva. Je nutné ovšem dodat, že vzhledem k technologickým nedostatkům i měnícím se všeobecným hospodářským podmínkám byly rozdíly v ročních výstavech značné a nejednou se roční produkce piva dostala hluboko pod hranici 10.000 hl. Velké nedostatky dolanského pivovaru odhalila i podrobná technická prohlídka z roku 1905, kterou si u Výzkumné stanice pivovarské v Praze objednala správní rada holického pivovaru. V této zprávě není v podstatě nic pozitivního, což si uvědomoval i její tvůrce Antonín Kukla: „…celkový stav této věci je tak choulostivý a diskrétní, že plnou pravdu mohl jsem sdělit pouze panu předsedovi a místopředsedovi. Pivovar na zevnějšek jeví se jako palác, co do vnitřního zařízení jeví se však tolik vad a pochybných zařízení, že to nazvati lze hříchem spáchaným na národním jmění našem…“ Kukla označil vnitřní zařízení pivovaru, ať už po stránce stavební či strojní, za zanedbané, hospodaření pivovaru za zcela neekonomické a navíc umocněné „nedostatkem energie sládka“ (připomeňme, že dlouholetým sládkem dolanského pivovaru byl František Miškovský). Kritice však neunikla ani hygiena v podniku a dokonce ani vyráběné pivo, které díky nedodržování technologií mělo „protivně hořkou nepivovou příchuť“. Z elaborátu vyplývá, že v důsledku nedodržování výrobních postupů v pivovarské sladovně (sladovna měla jeden hvozd a 5 humen) se často vyráběl slad nestejné kvality a parametrů, což se projevovalo v různé kvalitě, chuti a stupňovitosti navařeného piva. Jaké byly praktické důsledky této zprávy pro dění v dolanském pivovaře, nevíme. Výrobní problémy ale přetrvávaly i nadále a už kolem roku 1911 se začalo nahlas uvažovat o zastavení výroby piva v Dolanech s tím, že využívána bude pouze dolanská sladovna pro potřeby pivovaru v Holici. Z kampaně 1911/1912 se nám dochoval také jeden z mála údajů o celkové produkci dolanského pivovaru – 9120 hl (ostatní údaje o výstavu se skrývají v celkových číslech produkce holického pivovaru). V dolanském pivovaru, který zaměstnával více než 20 dělníků, se v časech rakousko-uherské monarchie vařilo několik druhů pěnivého moku. Jeho hlavními odběrateli byli hostinští v Dolanech a nejbližších okolních vesnicích. Zvláště oblíben byl dvanáctistupňový Březňák a desetistupňový Granát a Ležák.
Pivovarská sladovna pak byla využívána jak pro vlastní výrobu sladu vídeňského, mnichovského a bavorského typu, tak i pro sladování ve mzdě pro různé olomoucké sladovnické irmy. Zásadním způsobem ovlivnila osud dolanského pivovaru první světová válka. V roce 1915 byla většina zásob dolanského pivovaru zrekvírována, přičemž příděly ječmene a jiných surovin byly výrazně sníženy. Správní rada holického pivovaru rozhodla, že bude mnohem hospodárnější přistoupit ke koncentraci výroby a dolanský pobočný závod zastavit. Tomuto rozhodnutí nahrával špatný technický stav pivovaru a také skutečnost, že dluh vůči knížeti Lichtensteinovi měl být v srpnu 1915 splacen. V Dolanech se proti rozhodnutí zastavit výrobu vzedmula vlna odporu, kterou měl podle anonymních udání podněcovat sám sládek Miškovský. František Miškovský napsal správní radě holického pivovaru, že nařčení nejsou pravdivá a že on jako věrný sládek a skladník se naopak snažil vyostřenou situaci uklidňovat. V září 1915 uspořádali konzumenti dolanského piva z Dolan, Bělkovic, Droždína, Samotišek, Tovéře a ze Svatého Kopečka schůzi, na níž vznesli důrazný protest proti uzavření po staletí vařícího pivovaru. Zdůvodňovali to tím, že je závod stále rentabilní a Hanáckému pivovaru nehrozí avizované ztráty. Ze správní rady rolnického pivovaru se však ke schůzi, o níž byli její členové dopředu informováni, nikdo nedostavil, což většinu přítomných pobouřilo a dokonce padaly návrhy na bojkot piva vyráběného v Holici. Správní rada holického rolnického akciového pivovaru se touto výhružkou zabývala, od jejího záměru ji to ale neodradilo. V říjnu 1915 bylo převážnou většinou hlasů rozhodnuto pivovar odstavit, čímž byla ukončena dlouholetá tradice vaření piva v Dolanech. Holický pivovar následně zahájil masivní kampaň, v rámci které zásobil veškeré dřívější odběratele dolanského pivem holickým. Další dvě desetiletí pak sloužil dolanský pivovar jako sklad holického piva (ke zrušení skladu došlo v roce 1936). Ve válečných letech 1916-1917 byla plánována adaptace části pivovarských prostor za účelem zřízení sušárny zeleniny, což se nakonec nerealizovalo. Od roku 1916 začala správní rada holického pivovaru uvažovat o tom, že po válce zavede v dolanském pivovaru výrobu lihovin. Jak již víme, s pálením slivovice se oficiálně začalo v roce 1920, tedy v době, kdy už v Dolanech vznikaly projekty na výrobu likérů (koncese na výrobu likérů byla získána v lednu 1920). Intenzivní přípravy na zavedení výroby sodovek v dolanském pivovaru pak spadají do roku 1918. Veškeré přípravné práce měl na svých bedrech sládek Miškovský, který řídil stavební práce v pivovaru (adaptace původních místností), zajišťoval strojní vybavení (stroje Progres dodala firma ing. Buchara) a později také celou výrobu řídil (Miškovský byl dokonce držitel koncese na výrobu sodovek). Výroba sodovek byla v Dolanech oficiálně zahájena v lednu 1920, přičemž zkušební provoz běžel už několik měsíců. Dodejme ještě, že v roce 1923 byla v dolanském pivovaru zavedena výroba sifónu a vzhledem k velké poptávce po holickém láhvovém pivě také stáčírna holického piva. Jak je z dosavadního výkladu patrné, dolanský pivovar sloužil po roce 1915 novým výrobním účelům. Jaký byl ale osud původního pivovarského zařízení? Mnohé prostory byly adaptovány, jiné byly zbourány (např. původní ledovna byla rozebrány již v roce 1919). V dalších letech zůstala v provozu jen pivovarská sladovna, která vyráběla slad nejen pro holický pivovar, ale byla rovněž najímána, popř. se zde sladovalo za mzdu. K výraznému omezení a následnému zastavení výroby technologicky zastaralé dolanské sladovny došlo až v první polovině 30. let 20. století, což přímo souviselo s tehdejší situací ve sladovnickém a pivovarském průmyslu. Sladovnická humna i hvozd byly demolovány v roce 1937 (sladovnu zdarma, resp. za materiál zbourala hodolanská firma Hudec). V roce 1937 tedy zmizel poslední výrazný atribut dolanského pivovaru – párník sladovnického hvozdu.
Znárodněním se stal majetkem Hanáckých lihovarů a drožďáren. Po lahvování octa v letech 1950-1965 byla obnovena výroba originální Brandy Slovignac a výroba likérů Praděd. Od roku 1960 v rámci sloučení spadá pod Seliko Olomouc. Nyní je likérka v konkurzu.
Text: PhDr. Michael Viktořík, Ph.D.
Katedra historie FF UP v Olomouci
