Pivovary Olomouce a okolí - historie a současnost

PRAVOVÁREČNÉ DOMY V LITOVLI  část 1.

AUTOR: Lubomír Šik

 

Všechny pravovárečné domy byly pochopitelně uvnitř hrazeného města. S popisem tedy začneme na severu, u Uničovské brány. Už r.1567 je ulice uváděna jako Neustettergasse, či Neustadtergasse, česky Uničovská. Roku 1918 dostala jméno podle prvního prezidenta Masaryka, za Protektorátu Třída 15. března, po válce se název Masarykova vrátil. Roku 1958 už nebyl Masaryk pro komunisty přijatelný a ulice byla pojmenována 9. května. Roku 1990 se vrátil název Masarykova.

 

 

Na rohu ulice Masarykovy a Třebízského, č.663, je dnes prodejna obuvi. Jako majitel tohoto pravovárečného domu je uveden na 6. místě v seznamu na kamenné desce v knihovně v letech 1795 i 1814 Joseph Seeliger. V roce 1891 zde byl sedlář Schmiedt vulgo Rückmann, podle seznamu pravovárečníků v roce 1895 je majitelkou Antonie Říhová z Kroměříže. V roce 1899 zde měl obchod střižním zbožím Lőwi Sali. Na počátku století zde byl hostinský Sigmund Schmiedt, R.1930 obdržel koncesi Jan Šmidt s podmínkou adaptace domu. Eliška Šídová pak udržela hostinec známý jako U Šmídů až do r.1949. Po zrušení hostince sem byl r.1950 umístěn pohřební ústav Františka Skulila a kanceláře ČSAD. Roku 1993 otevřel pan Špaček potravinářskou prodejnu Attena, později Dagmar a konečně obchodní společnost Pramen pod názvem SANA. V dubnu 2004 firma SANA pronajala prodejnu RaK na náměstí a zdejší prodejnu uzavřela. Uvolněnou prodejnu využil Milan Mojdl, s prodejem obuvi začínal v Šustráku, pak měl prodejnu v obchodním domě RaK na náměstí.

 

 

            Na protější straně ulice je dnes proluka, kde stávají stánky prodejců. Býval zde cechovní dům řezníků, přestavěný počátkem 18. st. v barokním slohu, průčelí bylo bohatě zdobeno štukami. Ve výzdobě byl zakomponován letopočet 1707 a znak řeznického cechu. Historik Smyčka píše, že památeční dům č.166 má průčelí do tří ulic, zvláště bohatá výzdoba je do ulice Masarykovy.

            Prvním doloženým majitelem pravovárečného domu je v r.1567 Wenzel Sperling, pak Barbara Sperlingová a od r.1589 její syn Georg Sperling. Po jeho smrti pak od r.1614 Hans Sperling. Od dědiců Hanse Sperlinga koupil dům r.1620 purkmistr Andreas Gilffner za 1800 hřiven. Další majitele známe až po třicetileté válce. R.1674 to byl Niklas Schwarz a r.1689 Heinrich Wenzel Zaudil, po něm r.1733 dům přechází na manželku Annu Marii. Mezitím v roce 1707 došlo k přestavbě na dům řeznického cechu. Po své tchýni dům zdědila vdova Thersie Zaudilová, znovu provdaná Rőssnerová. Ta r.1751 dům prodala řezníku Casperu Breyerovi. V r.1759 dům získává syn Hans Michael Breyer a ihned jej prodává Frantzi Trawniczkovi. R.1791 dům s pozemky v ceně 3350 zl. vlastní vdova Johanna a v r.1803 dědí Sebastian Trawniczek. Ten již r. 1804 prodává dům majiteli Městského mlýna Ignáci Koppovi.

            Ani mlynář Kopp dům dlouho nedržel a r.1806 jej prodal za 8000 zl. Franzi Winklerovi a ten po roce Josephu Müllerovi, který je uveden jako 10. na desce pravovárečníků. R.1828 dům daroval své dceři Anně Theresii, která se provdala za Franze Koppa, na nějž přešel r.1832 celý majetek. Kopp jej prodal r.1840 Josefu Thomanovi a od něj dům koupil za 5000 zl. Adam Bock pro svého syna Johanna. Koncem století dům vlastnili Jan a Františka Žváčkovi, ta je na seznamu pravovárečníků v r.1895.

            Na seznamu majitelů domů z roku 1900 je paní Ellisová, vdova po řediteli německé školy, od ní dům koupila Rolnická záložna. Roku 1922 dům opravil stavitel V.Volný. Po znárodnění Rolnické záložny byl dům v majetku České spořitelny, která zanedbala údržbu, takže r.1959 musel být vyňat ze seznamu památkově chráněných objektů a roku 1959 byl zbořený. Dělník Oldřich Škůrek při tom nalezl poklad 60 mincí z 15.-17. století. Nejstarších 10 pražských grošů Vladislava II. je z let 1471-1516. Ukryl je asi před švédským vpádem tehdejší majitel domu a purkmistr Ondřej Gilfner. Nález byl předán do muzea a i s ním pak "znárodněn" do Olomouce. V proluce byla počátkem devadesátých let buňka pana Huličného s občerstvením, potom prodejní stánky. Pozemek koupila firma MJM, ale projektovanou stavbu nezahájila a zůstala zde proluka.

 

 

Pravovárečný dům v sousedství je uveden na 14. místě desky pravovárečníků, majitelem byl r.1795 Joseph Trawnizek a r.1814 El. Trawnizek. Roku 1895 dům vlastnili Jan Pospíšil s manželkou Sofií, r.1900 pan Knaibl. Roku 1901 měl stolař Štěpán Vrbka na této adrese učně, roku 1934 zlikvidoval živnost a odstěhoval se na odpočinek do nového rodinného domku Za starým pivovarem. Ve dvacátých letech se zde krátce uvádí Moťkova prodejna nábytku. Dům koupila r.1934 Rolnická záložna, která se tak stala majitelem celého bloku. Stavitel Volný přistavěl 2. patro, ale zachoval krásnou renesanční fasádu z poč.18.st. Od r.1930 byla v domě holičská živnost Antonína Dajčla, jako komunální podnik zde holičství a kadeřnictví zůstalo až do sedmdesátých let. V r.1989 vznikla prodejna družstva Pleta Šahy, po r.1993 textilní obchod a konečně r.2004 prodejna plastových oken.

 

 

            Sousední domy č. 762 a 763 jsou dnes spojeny a patří k hotelu Záložna. Pravovárečný dům č.763 je poprvé připomínán r.1566, kdy byl jeho majitelem Veit Kürschner. V r.1590 potom Jonas Főrtner, od nějž jej r.1592 koupil za 1400 hřiven Christoff Hantschke. Ten jej až roku 1617 prodal Micheli Bohuschovi. Další majitelé jsou známi až po třicetileté válce. R.1686 to byl městský úředník Johann Gürtler, po něm dědila Veronika. Po její smrti r.1714 dům koupil za 1800 hřiven Bernard Walcker a r.1719 Georg Kopeczky. Jeho vdova se znovu provdala za perníkáře Frantze Wyrazila a převedla na něho dům. Po otci nastoupil r.1757 Johann Wyrazil, také perníkář a voskář. Jan Vyrazil zemřel r.1763, vdova Rosa převedla dům na druhého manžela Johanna Sarkandera Heintze (majitel domu č.197 na náměstí), který zde provozoval živnost do dospělosti Vyrazilova syna Václava r.1795. Dům tak zůstal v rodině Wyrazilově, Heintz jej r.1790 prodal svému zeti Hansi Wentzlu Wyrazilovi. R.1802 získala dům vdova Katharina (uvedena jako 19. na desce pravovárečníků), provdaná za lékaře MUDr. Antona Kleina. Po smrti druhého manžela vdova prodala r.1827 dům v ceně 1800 zl. synovi Antonu Kleinovi. Od osmdesátých let vlastnil dům radní Johann Wozak, uvedený na seznamu pravovárečníků roku 1895. Po r.1900 budova patřila manželům Františkovi a Adéle Slavíčkovým.

            Od roku 1886 zde měl živnost známý mechanik a zámečník Josef Petlan, v roce 1893 se stěhuje na náměstí do domu pana Michla č.755, pak zde byla pilníkářka Josefa Leimserová, r.1900 je však již uváděna na Rybníčku č.4. Pak zde měl živnost zámečník Antonín Kubálek. Kolem r.1910 koupila dům Rolnická záložna a při přestavbě r.1912 zde zřídila hotelové pokoje. Poslední pokoj hotelu Záložna byl kolem r.1980 upraven na podejnu občerstvení. Od r.1993 se zde prodává levný textil.

 

 

      V popisu pravovárečných domů pokračujeme na západní straně Masarykovy ulice. Jednopatrový dům na rohu ulice Revoluční byl postaven v renesanci na místě staršího objektu. Renesanční dvoutrakt s mázhauzem, pod kterým je zachovalý sklep s renesanční klenbou. Pravovárečný dům je poprvé připomínán r.1606, kdy jej koupil řezník Hans Fischer od Anny, vdovy po Michlovi, za 1000 hřiven. R.1631 se stal novým majitelem řezník Georg Fischer.

            Další vlastníci jsou známi až po třicetileté válce. R.1691 dům koupil řezník Martin Alt od Zachariase Hakenwaldera. Po Altově smrti koupil dům r.1722 Wentzl Schwarz. Vdova Anna Marie pak r.1738 dům prodala Mathesi Müllerovi. Po jeho smrti jej koupil r.1751 řezník Joseph Rohm. V r.1776 byl připsán vdově Paulině a ta jej r.1788 připsala svému synu, řezníkovi Thomasi Rohmovi. Když byl později pro slabomyslnost prohlášen za nesvéprávného, prodal r.1807 jeho poručník, řezník Johann Rohm, dům v dražbě tkalcovskému mistru Dominiku Linhartovi. Ten je uveden jako 44. na desce pravovárečníků.

            V květnu 1814 došlo k přecenění domu na 7520 zl. a r.1822 Linhart dům prodal Josefu Drexlerovi, bývalému dědičnému fojtovi v Rýžovišti (u Rýmařova). Ten pak r.1845 prodal dům i s pozemky manželům Josefu a Antonii Richterovým. Koncem století přešel dům do vlastnictví Emilie a Hedviky Richterových. Ti jsou uvedeni ještě na seznamu majitelů domů z roku 1900. Ve 20. st. zde bylo řeznictví Antonína Spáčila, po r.1950 je převzala Masna, pak řeznictví Jednoty. R.1991 otevřel soukromé řeznictví pan Aleš Hubáček a rozšířil je (v levé části) o bufet. Za rohem, v ulici Revoluční, vzniklo nové pekařství.

            V levé části domu byla v letech 1964-79 prodejna optiky, která se pak odstěhovala na náměstí. Zde pak r.1997 byla otevřena textilní prodejna H.A.D.R, ta využila i historického sklepa. V únoru 2002 prodejnu H.A.D.R vystřídalo PM studio, to se pak odstěhovalo na náměstí a sem přišla drogerie.

 

 

      Jednopatrový pravovárečný dům s atikovým patrem, zadní trakt má průčelí do Vlašímovy ulice. Prvním známým majitelem byl v r.1585 Michel Jeschke, r.1616 pak Anna Jeschke. Dalším majitelem byl Paul Markhart, označený v pramenech jako alchymista. Od něj koupil dům r.1619 Mathes Schmiedt. Jeho vdova Eva prodala dům r.1632 kováři Joachimu Hemmersamovi, ale po dvou letech jej odkoupila zpět.

            Další vlastníci jsou opět známi až po třicetileté válce. Od Jakuba Kostky dům r.1687 koupil za 1050 tolarů Karl Müller. R.1707 dům zdědila vdova Anna Marie, znovu provdaná za Friedricha Maulhera. Přežila i druhého manžela a r.1727 dům prodala Ignatzi Hegemannovi. Ten jej r.1748 prodal radnímu Johannu Mühlbacherovi. Vdova jej pak r.1774 prodala svému bratru Viktorinu Medlarzovi a od něj koupil r.1786 jeho švagr Frantz Sieber. Po zemřelém manželovi r.1805 dědila vdova Terezie, znovu provdaná Gallaschová.

            V r.1821 dědicové dali dům do dražby a získala jej Eleonora von Schouppe, rozená Gallaschová, a její manžel Anton von Schouppe. Ten je také uveden jako 40. na desce pravovárečníků. Roku 1838 dům koupil ranhojič Karl Badstieber, ale ještě téhož roku jej prodal Antonu Langerovi. Koncem 19. st. dům vlastnili manželé Josef a Antonie Vybíralovi (na seznamu pravovárečníků r.1895). Puškař Vybíral zde měl roku 1901 učně. Krejčovství v domě puškaře Vybírala v Unčovské ulici inzeroval r.1893 Jan Škrabal. V listopadu 1893 pak v témž domě ohlašuje živnost holič Karel Karásek a obuvník Alois Haberman. Karáskovo holičství převzal 1897 František Pollian. Do půlky 20. století se vystřídali další holiči (Hájek, Šponar, Mach, Vydržel), ale i jiné drobné živnosti (zelinář, kramář). Roku 1995 paní Jašková otevřela prodejnu nápojů a bar, r.1998 Květa Čamachová ze Tří Dvorů květinářství, pak nabízely zboží obchody textilní.

 

 

      Jednopatrový pravovárečný dům vznikl na středověké parcele, původně byl dřevěný, v renesanci přízemní, koncem 17. st. na uliční straně zvýšen o patro. V přízemí jsou zaklenuté renesanční místnosti, celý dům je podsklepen, zadní sklep se středovým pilířem. Na domě je druhotně umístěna kamenná deska s tkalcovským znakem a letopočtem 1695. Nápis říká, že v tomto roce byl dům od základů přestavěn Melchiorem Knappem. Dům je navržen na zapsání do Státního seznamu nemovitých kulturních památek.

            Prvním známým majitelem byl r.1585 Lorenz Pracht, který jej prodal ševci Mathesu Lederovi. V r.1612 dům vlastnil Zacharias Scholtz, který jej r.1617 prodal svému zeti Melchioru Ostovi za velmi nízkou cenu 260 hřiven a ten jej po roce za 860 hřiven prodal Wentzlu Peiperovi. R.1620 koupil dům Beneš Hauptmann a r.1639 je prodal Rosině Sontagové.

            Další majitele známe až po třicetileté válce. R.1637 patřil dům tkalcovskému mistru Melchioru Knappovi a r.1708 jej zdědila Anna Rosina, provdaná Engelmannová. Ta dům prodala r.1738 koželuhovi Frantzi Medlarzovi za 1100 zl. R.1754 jej zdědila vdova Barbara Medlarzová a r.1763 jej postoupila synovi Frantzi Medlarzovi. Ten r.1776 prodal dům za 1700 zl. Josephu Beyerovi. S jeho vdovou Theresií dům r.1780 vyženil Anton Weltzl a prodal jej r.1798 již za 3200 zl. vdově Elisabeth Habrichové.

            Habrichová prodala r.1806 nemovitost v ceně 7300 zl. Andreasi Wedrovi ze Tří Dvorů, který dům prodal za 3200 zl. synovi Sebastianovi, který je uveden jako 34. na desce pravovárečníků. Od Wedry koupil dům r.1817 sládek Karl Kittel a r.1819 jej za 5900 zl. prodal bednáři Antonu Geldnerovi. Ten r.1821 prodal dům Antonii Střídecké. Dům po její smrti zdědily r.1834 děti Cecilie Elsnerové a Florian Elsner jej r.1845 prodal Franzi Laupalovi.

            Od Laupala koupili dům r.1851 manželé Gabriel a Franziska Koutní. Vdova pak r.1865 převedla nemovitost na svého nového manžela Johanna Dostala (pravovárečník ještě r.1895). Když 27.6.1891 při požáru shořely střechy čtyř domů (č.768-765), jsou jako majitelé uvedeni v kronice Pospíšil, Dostál, Vybíral a Richter. Kolem r.1900 již dům vlastnili manželé Václav a Marie Hájkovi.

            Po příchodu do Litovle se v domě pana Dostála na krátko usadil knihař Rudolf Mazáč, ale již koncem roku se stěhoval na Olom. předměstí do domu kováře Svobody (Palackého 881) a vzápětí do Předního mlýna, až 1.11.1894 zakotvil v Šustráku, kde současně jeho paní Marie Mazáčová otevřela papírnictví. V roce 1920 prošel dům rozsáhlou rekonstrukcí. V r.1939 je uváděna majitelka M.Hájková. Po roce 1945 zde byla galanterie Jana Galušky, r.1993 otevřeli Bureš a Viktor Müller prodejnu obuvi a sběrnu oprav a konečně vinotéku. Ta se však uplatnila zejména v zadním traktu ve Vlašímově ulici, kde vznikla prodejna vína a nápojů se zahradní restaurací.

 

 

      Tento pravovárečný dům byl původně přízemní, ze středověkého domu se zachovaly sklepy a klenutá síň, ostatní místnosti jsou renesanční. Dům pochází z doby založení města, ale nadzemní části byly za Vlašimů přestavěny. Na přelomu 18. a 19. st. vznikl zadní trakt do Vlašímovy ulice. Dům byl navržen na zapsání do Státního seznamu nemovitých kulturních památek.

            Podle nejstaršího záznamu dům koupil r.1587 řezník Veit Pilatus od dědiček zesnulého Macha Schustera a prodal jej již r.1591 za 700 hřiven Jilgu (Jiljímu) Wagenknechtovi. R.1608 je majitelem Nikl Mauer (či Maurer), od něj r.1612 dům koupil Tobiáš Hlušovský a v r.1623 jej prodal Mertenu Engelmannovi.

            Další majitele známe až z konce 17. století. V r.1689 je to Benedikt Meixner a r.1698 vdova Rosina. Ta dům r.1712 prodala synovi Benediktu Meixnerovi ml. Od Meixnerových dědiců koupil r.1738 dům za 1000 hřiven Jakub Trawniczek a již r.1743 jej prodal Mathesu Habrichovi. Ten krátce potom zemřel a vdova dům r.1745 zapsala na druhého manžela Karla Rappoda. Také ten záhy umírá a dům získává r. 1747 třetí manžel Veroniky Jakub Klement.

            Nemovitost pak přechází na Josepha Klementa, po němž ji r.1801 zdědila Mariana Rohmová. Další majitel, řezník Johannes Rohm, je uveden jako 31. na desce pravovárečníků. Dům za 2000 zl. prodal r.1821 tkalcovskému mistrovi Jakubu Nawratilovi. Nemovitost byla tehdy (snad v důsledku přestavby) přeceněna na 4522 zl. a r.1827 ji koupili manželé Ignaz a Rosalie Schulovi. R.1841 jsou majiteli Joseph a Theresie Schulovi a od nich dům r.1852 koupili Anton a Marie Langrovi. Roku 1861 je dům připsán Antonu Schromovi, pak patřil Rose Schromové. R.1895 je majitelkou Rosa Pospíšilová, pekař František Pospíšil měl r.1901 na této adrese učně. Pekařství převzal František Riedl, který provozoval živnost až do smrti 30.6.1948, Anežka Riedlová vedla do 1.5.1950 kramářství.

           V r.1993 otevřela v bývalém Riedlově pekařství Mirka Všetyčková prodejnu zeleniny, krátce zde byla i racionální výživa Marie Látalové a konečně zlatnictví Petry Všetýčkové.

 

 

      Jeden z nejrozsáhlejších měšťanských domů, tzv. Langův dům, má reprezentační průčelí na náměstí, ale rozsáhlé křídlo v ulici Masarykově. Stavba nejstaršího zachovaného pravovárečného domu je datována nápisovými deskami ve dvoře (překlad: Po Kristově narození r.1542, dům je v rukou Božích a hospodář, který jej postavil, byl Lorenz Lang, soukeník toho jména. Izaiáš 40. kapitola. Slovo páně zůstává na věky, Bohu budiž chvála). Původně přízemní dům byl tehdy zvednut o poschodí a opatřen raně renesančním portálem se znakem města, soukenického cechu a monogramem majitele. Lang byl bohatým konšelem, založil i významnou fundaci pro kostel sv. Marka.

      Dalším známým majitelem byl r. 1587 purkmistr Jakub Sládek, r.1605 Heinrich Voytik a 1623 Elisabetha Voytiková. R.1623 za Jana Pilata byl dům poškozen požárem. V r.1627 byla majitelkou Zuzana Hlušovská, po ní Thobias Hlušovský. R.1629 dům koupil Thobias Richter, kantor, měst. písař a purkmistr, konečně i knížecí rychtář, za 2400 hřiven, provozoval zde šenk. V r.1652 dům vlastnil vysloužilý rytmistr Johann Khün a pak jeho vdova Anna Leopoldová. V r.1692 od ní dům koupil purkmistr Paul Petersknecht a po jeho smrti r.1698 spolu s pivovarem, sladovnou a pozemky za 2400 hřiven vdova Anna. Ta se téhož roku provdala za Antona Heyssiga, důchodního na Úsově. Ten vše prodal r.1701 Johannu Rőhlemu, který roku 1707 dům opět přestavěl (dokládá to další nápisová deska ve dvoře).

      Po Rőhlově smrti přešel dům do vlastnictví vdovy Brigitty Rosalie, později provdané Schulové a po ní dědil r.1727 syn Joseph Schul. Ten dům téhož roku prodal švagrovi Thomasi Barthovi. Jeho dcera Theresia Barthová r.1737 prodala várečné právo za 70 zl. sdružení pravovárečníků, do té doby zde byl jeden z nejstarších měšťanských pivovarů.

      Od r.1767 přešel dům do vlastnictví významné rodiny Ulrichů: Donath Ulrich, r.1778 purkrabí Martin Ulrich, jeho bratr Franz Ulrich (otec kronikáře Donata Ulricha, který se zde narodil), r.1791 po dražbě jeho žena Franziska Ulrichová, ta je uvedena na 27. místě v seznamu pravovárečníků r.1814. R.1815 koupil dům Franz Schneider, který jej r.1826 prodal Eleonoře, vdově po mydláři Josefu Trawniczekovi, (Kux: originální bohatá stará paní, která hospodářství sama obstarávala dvěma osly, vztahuje se k ní také pověst o ukradené vojenské pokladně), která zde otevřela kavárnu. Ale již v době napoleonských válek bylo v domě kasino.

            Její dcera se r.1827 provdala za Karla Schracka (r.1849 zdědila dům), ten zde otevřel lékárnu. R.1869 koupil lékárnu Gustav Scholda a přestěhoval ji na dnešní místo na náměstí. R.1878 vykoupili dědické podíly po Schrackovi manželé Michael a Rosa Skopalovi. Téhož roku poškodil dům požár a Michal Skopal, výrobce lihovin, jej nechal opravit. Roku 1898 koupili dům od Skopala Jakub Knajbl a Martin Mikuláš ze Střelic. Ve 20. století se vystřídalo několik majitelů (Al. Knaibl, V. Socha, Jan Sláma). Kavárnu zde měl v letech 1895-1919 žid Ernst Vogel, po návratu z Ruska ji od paní Voglové převzal Antonín Kalabis, zvaný Báťuška. Ten zemřel 3.5.1936 a živnost převzala Božena Kalabisová. R.1949 se akční výbor usnesl kavárnu (buržoasní přežitek) zavřít, zřídil zde internát pivovarnických učňů (1950-51), pak družstvo Fotografia (vedoucí Alois Ambrož). To zde zůstalo až do roku 1997.

            Roku 1954 bylo v přízemí na rohu zřízeno komunální holičství (vedoucí Alois Němeček, 1963 František Müller, 1968 Václav Hrabal, 1970 Josef Kuhn), po r.1993 otevřena prodejna novin firmy Profit. Všechny živnosti pak zanikly při rekonstrukci domu (tehdy už v majetku města) v letech 1997-98. Pro opravený historický dům se dlouho marně hledalo využití.

            Langův dům má mimo průčelí na náměstí rozsáhlé křídlo s obchodními místnostmi do ulice Masarykovy. Trafiku (hlavní sklad tabáku) do roku 1919 provozoval Josef Fest, po r. 1920 legionář Jan Sláma, který posléze r.1937 i dům koupil. Za války zahynul v Osvětimi, trafiku vedl Němec Schebesta, po převratu se vrátila Boženě Slámové. Trafika měla původně vchod z náměstí, po zřízení holičství na náměstí probourán vchod z Masarykovy ulice. Roku 1959 přešel znárodněním dům do majetku Oblastních komunálních služeb. Po privatizaci byl nájemcem trafiky a obchodu sportovních potřeb Milan Drabina a po něm Jan Šmída. Ten dal r.2005 výpověď a prodejna pronajata Sdružení DAVCOM.

            Z dalších nájemníků je záhodno připomenout v patře hudební školu Štěpánky Neuhöfrové, provdané Borovcové, zemřela r.1940.

            V závěru severního traktu Langova domu byl Geprtův koloniální obchod, po znárodnění prodejna drogerie. Po Chemodroze z padesátých let ji v privatizaci vydražil Dušan Magna, v letech 1994-2005 Jaroslav Šmída.

 

 

 

      Dům na rohu náměstí a Vlašímovy ulice se zachovanou historickou dispozicí je navržen k zapsání do Seznamu kulturních nemovitých památek. V pramenech se poprvé uvádí roku 1591, kdy jej vlastnil soukeník Valten Zanker. R.1627 jej získala Anna Zanckerová od dědiců Hanse Kellera a Georga Langa za 940 zl. R.1639 od Rosiny Zanckerové koupil dům Hans Fritsch.

           Další záznam pochází až z roku 1695, kdy dům koupila za 1400 hřiven Rosina Mikuschková z dědictví po manželovi Johannu Mikuschkovi. Po její smrti byl r.1699 dům připsán zeti Antonu Mohlerovi. Od jeho dědiců jej r.1717 koupil Johann Artelt. Dům po r.1733 přešel na dceru Johannu, která jej převedla na manžela Jakoba Hermanna. Od něj dům r.1747 koupil řeznický mistr Johann Michl Preyer za 2200 zl. R.1758 následoval jeho syn Frantz Breyer a r.1786 vdova Barbora. Od jejích dědiců koupil r.1796 dům v dražbě Anton Welzl, který je uveden jako 22. na desce pravovárečníků. Vzpomíná jej i Kux ve třicátých letech. Následovali Welzlovi dědicové, r.1860 držela dům Terzie Koppová, rozená Dillerová a r.1895 patřil mezi pravovárečníky hostinský Jan Diller.

            Od r.1933 je poprvé uváděna na této adrese hudební škola Marie Lachmanové, předtím byla v protějším domě (Vlašímova 175), 19.6.1945 zemřela. 18.3.1946 se sem odstěhovaly kanceláře elektrárny ze Staré pošty, ale teprve r.1947 získávají Východomoravské elektrárny dům jako konfiskát po Němci Dillerovi. R. 1965 byl dům předán Domovní správě.

             V letech 1962-1996 byl v přízemí zřízen Klub důchodců. Roku 1983 sem byla přemístěna kancelář Cestovní informační služby (Komunální podnik) a r.1992 pan Houdek otevřel videopůjčovnu, potom cestovní kancelář firmy Aspera a následně Rekos. Po důkladné rekonstrukci domu byl Klub důchodců zrušen a od dubna 1998 se sem z Palackého ulice přestěhovaly kanceláře banky IPB, pak České obchodní banky.

 

 

Severozápadní roh náměstí tvoří dům č.773, který zasahuje do ulic Vlašímovy a Kostelní. Jako majitel pravovárečného domu je na 17. místě desky v knihovně uveden Karl Tamel v letech 1795 i 1814. V chodbě Městského klubu je deska s nápisem "An Gottes Segen ist alles gelegen 1688", která podle Karla Sedláka patří k tomuto domu a určuje rok, kdy byl přestavěn. Dle seznamu pravovárečníků z r.1895 byli majiteli řezník August a Barbara Smitalovi. V domě řezníka Augusta Smitala měla tehdy sídlo Měšťanská beseda, která ovšem byla založena již r.1865 v hostinci Jana Dostála č.754, ale krátce nato se stěhovala sem. Na konci 19. století byl majitelem advokát František Jüngling st., advokátní kancelář měl však po svém předchůdci dr.Panovském na rohu náměstí a Boskovicovy ulice. Zde si otevřel advokátní kancelář až jeho syn František Jüngling ml. roku 1933. Na počátku 21. století byli vlastníky Jünglingovi dědicové Zdeněk a Petr, nabízeli dům se šesti byty k prodeji realitní kanceláří.

 

      První zmínka o pravovárečném domě na rohu náměstí a Kostelní ulice je z r.1571, kdy byl majitelem městský písař Mauritz. Vdova Johanka se znovu provdala za Jőrga Heusslera a po smrti i druhého manžela dům prodala r.1573 Enderlemu Pudigovi. V letech 1596-1606 se v domě připomíná Hans Krannich a pak jeho syn Zacharias a od r.1616 jeho vdova Anna. V r.1618 je již majitelem Christoph Handtschke, r.1625 jeho vdova Anna a o rok později syn, pak vrchní knížecí regent, Valten (Valentin) Handstschke. Od něj r.1635 dům koupil Georg Handtschke. Když roku 1654 město kupovalo sousední dům Zástřizlů, byl tady majitelem Tobiáš Kalous, pak r.1688 řezník Michael Rőhle. R.1721 vykoupil dům od svých sourozenců syn Frantz Rőhle a od něj r.1766 zeť Joseph Gürtler.

     Po r.1781 byl majitelem domu řezník Johann Rusche, r.1800 jej zdědila manželka Eleonora a r.1811 syn Johann Rusche ml. V r.1812 koupili dům s polnostmi Mathias a Katharina Gargelovi. Mat. Gargel je uveden jako 8. na desce pravovárečníků. R.1845 byl dům připsán Johanně Langerové a od ní jej r.1855 koupil kupec Franz Wrtal. Po jeho smrti přešel dům na vdovu Marii a r.1900 byli spoluvlastníky její synové. Koloniální obchod zde po Wrtalovi provozoval František Řezáč a jeho nástupci Alois a Marie, která až do r.1950 prodávala střelivo.

            V roce 1918 koupila dům od bratří Wrtalových Městská spořitelna (zřízená r.1870), která zde po důkladné přestavbě domu r.1922 umístila své úřadovny. R.1948 byla Spořitelna sloučena s Rolnickou záložnou, kam se též odstěhovala. Uvolněné místo využila Česká pojišťovna, Státní spořitelna se sem vrátila r.1960, po rušení okresu. Po roce 1990 zde zůstala jako Česká spořitelna a.s. V uličním křídle budovy byly další živnosti, r. 1901 obchodník Bedřich Broll, nyní je zde sběrna prádelny a čistírny. Původní byty v patře byly po roce 1960 propojeny se sousední školou na internát žactva.

 

 

      Nyní odbočíme z náměstí do ulice Kostelní. Na jejím konci stojí rohový dům č.722. Roku 1795 je uveden jako majitel Joseph Kreuzer, na desce pravovárečníků z roku 1814 potom na 13. místě Ignác Mauler.

            Roku 1891 zde měli živnost stolař Tomáš Němec a kloboučník Ferdinand Berger. 11.7.1919 byl majitel domu zavražděn vlastním bratrem. Je zaznamenáno ještě několik živností, obuvníci Jan Šmakal (1901). Franz Wicenec (r.1914) a Emil Mahrla (1945). V r.1993 bylo otevřeno holičství Zd. Šmídové, vedle se vystřídalo několik provozoven, jako prodejna nábytku, pracovních pomůcek, kopírování či tiskárna. V roce 1987 byla zřízena Stanice mladých techniků Domu dětí a mládeže, roku 1995 byla zrušena, když byl dům v restituci vrácen panu Jirsovi.  

 

 

      Zůstaneme ještě v ulici Komenského. V sousedním domě Petra Zanzigera se již v 16. století soustřeďovalo vaření piva pro další pravovárečníky, byl to zárodek pozdějšího spolkového pivovaru. Dům přešel před rokem 1569 do rukou zámožného olomouckého postřihače sukna Šimona Haunschildta, který jej v roce 1593 prodal za 2000 zl. Antonu Kleinmannovi z Tirnantu. Ten přišel do Litovle až z dalekého Brabantu, byl znám pod přezdívkou Niederländer, ale i Anton der Malzschauer (dohlížitel na slad). Po jeho smrti r.1614 prodala vdova dům s pivovarem, zahradou na Komárově a dalšími pozemky za 2000 zl. Georgu Rämstädterovi (asi Rýmařovskému). Počátkem r.1623 koupil dům Christoff Schlegel, který jej vzápětí prodal za 2538 zl. Tobiáši Langovi.

            Tobiáš Lang byl jeden z purkmistrů v době švédské okupace (Kux), kdy chybějí zápisy v městské knize. Až r.1676 se objevuje v záznamech jako majitel domu Heinrich Franz Andres. I ten zastával řadu městských úřadů v letech 1688-1708. Po smrti manžela r.1728 zdědila dům s pivovarem vdova Anna a r.1742 byl celý majetek připsán Johannu Heinrichu Zaudilovi. V říjnu 1745 zdědila dům s pozemky vdova Marie Terezie Zaudilová, která jej vzápětí prodala Veronice Kiesslichové.

            R.1750 koupili pravovárečníci dům vdovy Kiesslichové a r.1770 postavili první spolkový pivovar, stavbu připomíná kamenná deska v Šerhovní uličce (Tento dům byl vystavěn nákladem výčepníků a prací dělníkovou pro potomstvo, Chronogram 1770). Aby získali peníze, odprodali pak západní část (do ulice Komenského) městu, které zde zřídilo "zadní kasárna". V přízemí byly stáje pro koně, v patře ubytovny. V r.1813 zde byl zřízen špitál pro zajaté Francouze po drážďanské kapitulaci, 45 jich zemřelo na břišní tyf a byli pochování "U tří křížů" (u Alibony). Dům je uveden na desce pravovárečníků jako 3. v majetku města. Vaření piva zde skončilo r.1814, kdy si pravovárečníci postavili nový pivovar v dnešní ulici B. Němcové č.816. R.1874 prodalo město "zadní kasárna" zpět pravovárečníkům, kteří zde zřídili sladovnu.

            V padesátých letech se sladovna změnila na skladiště družstva Jednota, r.1962 byla budova uvolněna pro školství, jako domov mládeže pro učňovský dorost. Po přestavbách pak spojena mostem s protějším objektem školy a zřízena zde tělocvična.

 

 

      Další pravovárečný dům stojí na protějším roku ulice Mlýnské. Roku 1574 je uváděna jako Gessel bei der Stadtmühl, později zvaná Löwengrube. V 19. st. platil název Mlýnská i pro celou část dnešní ulice Komenského od Nečizu po Havlíčkovu, dnes je to jen krátká slepá ulička od Komenského k elektrárně. Pojmenování se vztahuje k nejstaršímu mlýnu, zapsanému jako rychtářův majetek už v listině z r.1287.

      Majitelem rohového domu byl roku 1724 Josef Schwarz, v letech 1795 i 1814 je jako 56. uveden pravovárečník Johann Bier. Roku 1895 vlastnily dům Greifensteinovy děti, r.1899 Laura Greifensteinová, ale krátce nato, při volbách r.1899 paní Poštulková, Julius Poštulka byl kominíkem.

      Po roce 1918 vlastnili dům manželé Sauerovi, Jana Sauerová byla švadlenou, po ní zřejmě živnost převzala Gerta Vřečková. Po r. 1945 zde bylo kramářství Marie Vaňkové. Ve dvoře domu v Mlýnské ulici byla garáž pro pohřební vůz (asi spolku Nikodemus).

 

      

      Do ulice Komenského, ale již na Náměstí Svobody, patří dnes již neexistující pravovárečný dům, uvedený na desce pod číslem 49. Roku 1795 byl majitelem Franz Kaska, roku 1814 pod jménem Franz Kostka. Ve volbách r.1896 byl zvolen radním majitel domu Štěpán Vedra, na konci století již Johanna Vedrová.

            1.6.1918 zde otevřel kancelář známý geometr ing. František Čelechovský, kolem roku 1930 již měl vlastní dům v ulici Jiráskova.

            Původní dům byl ještě roku 1939 uveden mezi památkami, majitelky byly paní Novotná, Kučerová a Ryšavá. Vzápětí byl však zbourán a na jeho místě postaveny r.1939 první dva třípatrové domy v Litovli, jak zaznamenala kronika.

 

 

      Stejně tak již dnes nenajdeme dva pravovárečné domy (č. 56 a 60), které stávaly v dnešní ulici Revoluční. Roku 1875 zde Karl Mekiska založil zámečnickou dílnu, r.1814 je ještě uveden jako majitel pravovárečného domu č.669 Ih. Bubenitzek, roku 1895 již Mekiska. Dílna se r.1905 odstěhovala na místo Suchomelovy flokárny, pozdější Papcel v Uničovské ulici. V celé řadě domů zde bydleli Mekiskovi zaměstnanci a oblast byla známa jako "Mekiskova kasárna".

 

 

      Dům č.673 vlastnil r.1814 Josef Diedek, ale koncem století již také Mekiska. Po válce zde Jiří Chrástecký otevřel pneuservis, ten se po znárodnění podnikem Barum v padesátých letech stěhoval do Havlíčkovy 796. Roku 1953 byla celá jedna strana ulice, tzv. Mekiskova kasárna, zbourána a na jejich místě postaveny r.1954 obytné domy č.667-673.

 

 

      Vracíme se opět na náměstí, všechny domy zde byly pravovárečné, vyjma dvou na západní straně, patřících rychtáři. Ten jako královský úředník nepatřil k měšťanům a nepodílel se na jejich právech. Byla to rychta, dnešní radnice, a tzv. panský dům, na nějž rychtář přenesl svá práva, když rychtu změnili na své sídlo noví páni města, Vlašímové.

      Dnes je na místě panského domu škola, k radnici pak patří i poslední dům západní strany, dříve pravovárečný hostinec U žlutého lva. Původně renesanční dům byl barokně přestavěn. Mázhauz je zaklenutý renesančními klenbami, k hlavní budově jsou připojena dvě dvorní křídla z roku 1724. Tento letopočet nad vraty připomíná přestavbu po požáru, při němž shořela i věž sousední radnice.

             Pravovárečný a šenkovní dům je poprvé připomínán r.1592 jako majetek purkmistra Tomase Stehra. V r.1615 jej koupil od vdovy Uršuly syn Daniel Stehr. Dalším vlastníkem byl Gierg Grien, který jej r.1630 prodal Hansi Frietzovi, ten pak r.1637 Hansi Küsslingovi. Téhož roku se zde poprvé uvádí hostinec U žlutého lva, jako jeden ze čtyř hostinců ve městě.

            Roku 1718 byl hostinec a dům s pozemky zapsán Tobiasi Walckerovi, který jej zdědil po své manželce Martině, vdově po Martinu Mazálkovi. Roku 1756 převzala majetek vdova Barbara, která se znovu provdala za Martina Bőseho. V době Marie Terezie byla zřízena stálá poštovní služba, která vedla i přes Litovel. Úkolem obstarávat osobní a listovní přepravu na úseku Olomouc - Litovel - N.Zámky - Loštice byl pověřen r.1741 zámožný řezník Martin Böse, který vlastnil několik tažných koní při své hospodě U žlutého lva. Roku 1765 koupil dům i poštu za 4170 zl. od vdovy Petry Bősové Jakob Rőthig (Rettig). Byl hofmistrem olomouckého biskupa a oženil se s dcerou litovelského lékárníka Antonií Schrackovou. Po r.1782 byl po Karlu Schrackovi rychtářem a jedním ze 4 purkmistrů. Rettigovým nástupcem se stal r.1797 syn Karl, který je uveden jako 52. na desce pravovárečníků.

            Po smrti Karla Rettiga r.1820 poštu vedla vdova Anna až do zletilosti syna Gustava. Ten zemřel mladý ve 23 letech 22.4.1826, dům zdědila jeho sestra Antonie, r.1829 si vzala bývalého syndika ve Šternberku Jana Hohnheisera a ten se stal r.1829 dědičným poštmistrem. Po roce 1884 byli vlastníky dcera Marie a její manžel Bernhard Paul, poslední dědičný poštmistr byl jejich syn Bedřich Paul. R.1927 dům koupilo město od Emy Kněževičové (rozené Paulové). Roku 1891 byla dědičná pošta zestátněna, její sídlo zde ale zůstalo až do r.1913, pak se zde říkalo "Na staré poště". Do roku 1929 zde býval stejnojmenný hostinec.

            Roku 1929 zde město zřídilo obecní kanceláře, správu městské elektrárny, ve dvoře hasičskou zbrojnici. Z náměstí byl vlevo vedle vrat vchod do německé cukrárny Jana Petziny od 1.12.1938 otevírá cukrárnu na Staré poště Karel Hudeček.V padesátých letech byla po pravé straně kancelář Cestovní informační služby, ta se roku 1983 odstěhovala ke Klubu důchodců. Od té doby je zde kancelář městské matriky.

            Ve dvoře otevřel r.1925 dílnu mechanik a autodopravce St. Pařízek, než se r.1927 přestěhoval do vlastního domu v ul.Palackého 844. Roku 1932 klempíř Alois Vašek pronajímá od města "bývalou stáj na Staré poště". V letech 1990-1995 měly ve dvoře sídlo Technické služby Litovel, pak kanceláře městského úřadu. V roce 1995 bylo průčelí domu nově restaurováno v souvislosti s opravou celé radniční fronty.

 

 

      Další pravovárečné domy pokračovaly v Boskovicově ulici, do konce 19. století se jmenovala Poštovská. Dům vedle "Staré pošty" koupil r.1760 Augustin Stieff, potomek slavného primátora Jakuba Stieffa (Kux). Roku 1795 byl majitelem Johann Weidling a r.1814 je na desce pravovárečníků zapsán Josef Waidlich. Dům je památkově chráněný pod č.1848, má zachované renesanční jádro. V 19. st. patřil Ferdinandu Sanetrnikovi, pak r.1912 slečnám Schulovým (spolu se sousedním č.781).

     V srpnu 1933 sem byly přemístěny kanceláře okresní silniční správy a okresního zvěrolékaře z přízemních rohových místností Záložny. Byly zde i další živnosti, sám Sanetrnik měl obchod obilím, r.1931 zde ordinoval dentista František Chlum, bičařství provozoval Alois Lakomý. Několik živností se vystřídalo i po roce 1990. Byla zde prodejna obuvi Sára, bytové doplňky, textil Bolero a konečně drogerie Teta. Roku 1999 majitelé ing. Pěček a ing. Fiala žádají o příspěvek s tím, že dům koupili od města ve špatném stavu a památkáři požadují nákladné podmínky rekonstrukce. 

 

                 

      V chodbě domu je kamenná deska uvádějící, že dům přestavěl lékárník František Karel Schrak r.1806. Pocházel z Bavorska a usadil se v Litovli za pruské války. V letech 1782-86 byl purkmistrem. Jeho syn Karel Schrak přenesl lékárnu do Langova domu na náměstí, kam se přiženil. Roku 1880 byl majitelem František Hofschneider, předseda pravovárečných měšťanů, r.1899 člen 1. českého zastupitelstva města.

            R.1882 zde byla otevřena první česká mateřská školka, r.1906 se přestěhovala do nově postavené dívčí školy v Jungmannově ulici. R.1920 otevřel živnost v domě pana Hofschneidera vedle notářství malíř a natěrač Antonín Bezděk, ovocné víno vyráběl a prodával Josef Kolmáš. Roku 1962 převzala dům Domovní správa.

 

 

      První známý majitel pravovárečného domu U božího oka byl r.1686 Bernard Walker, podle K. Sedláka předek básníka Jiřího Wolkera. R.1713 prodal Mathes Slawesch dům kupci Janu Jiřímu Heinzovi, ten se r.1734 oženil s dcerou purkmistra Frant. Becka Annou. Jejich syn Jan Jiří Heinz (r.1747 purkmistrem) dům přestavěl. Přestavbu dokládá nápisová deska: "Heintz, zdejší primátor, provedl svým nákladem nadstavbu tohoto domu pro svých pět dítek. Bože dopřej obývajícím všeho zdaru a chraň je úzkostlivě před zkázou": Chronogram prvního dvojverší tvoří letopočet 1804, druhého 1754. Nápisovou desku nechal umístit Heinzův syn Josef Mauritius, do jeho majetku přešel dům r.1774. Josef Mauritius Heinz je uveden jako 21. mezi pravovárečníky v letech 1795 i 1814. Mauritiova dcera Philippina Heinzová (1798-1852) se provdala za prvního voleného purkmistra Josefa Tonserna (1798-1862), rodina vlastnila dům do roku 1864. Dalším majitelem byl František Kaňkovský (1864-74), pak Jan a Jana Honalovi. V majetku rodiny Honalovy zůstal dům do roku 1921. Od r.1903 zde bylo notářství Františka Březiny, pak Leopolda Honala (1906-13) a Jana Slaměníka, který si pak r.1923 postavil krásnou vilu (dnes známou jako Kolářova).

      R.1921 koupila dům "Obchodní zádruha" (pak Spořitelní a záloženský spolek a konečně Okr. lidová záložna) a začala jej přestavovat na "Lidový dům", středisko lidové strany. Domovní znak "Boží oko", který byl dříve v menším měřítku nad portálem, je nyní ve větším rozměru ve štítě. V přízemí zůstal hostinec. 1.10.1929 nastoupil hostinskou živnost v Lidovém domě po Stan. Čamkovi J. Polášek, hostinský ze Zdounek. Nájemci se střídali, v letech 1919-26 krejčí Pavlík, ten se pak odstěhoval na Střelnici, kde pronajal hostinskou koncesi. Poslední hostinský byl Karel Ryška.

            Roku 1944 získalo dům město a po přestavbě r.1944 byl divadelní sál upraven na kino, které sem bylo přestěhováno od Bílého koníčka. Další velká přestavba kina proběhla v roce 1972. Z hospody vznikl bufet otevřený při provozu kina. V malém krámku se po roce 1990 vystřídala drogerie, prodejna svítidel pana Šanovce a konečně papírnictví.

 

 

      Po odbočce do Boskovicovy ulice se vracíme k jižní frontě náměstí. Zde původně stávaly tři pravovárečné domy (187, 188 a 189). V roce 1960 byly všechny tři zbourány a nahrazeny strohou novostavbou potravinářské samoobsluhy.

      Prvním známým majitelem pravovárečného domu na nároží náměstí a Boskovicovy ulice byl r.1587 purkmistr Niclas Röselroth. Po jeho smrti byl r.1608 dům připsán Wentzlu Rőselrothovi, který vyplatil matku a bratra. Dalším majitelem byla r.1636 vdova Catharina a o rok později syn Wentzl Rőselroth ml. V r.1675 se uvádí Martin Alt a r.1691 obchodník Sebastian Peter Satler, po němž dům zdědil r.1704 zeť Georg Joseph Giessel. Od něj v r.1710 dům koupil Hans Kube a jeho vdova Johanna se znovu provdala za purkmistra Daniela Kempa, jemuž byl dům připsán r.1729.

      Paní Johanna prodala dům r.1768 ševcovskému mistru Johannu Wentzlovi Schneiderovi a ten jej r.1782 připsal na syna Johanna. Po jeho předčasné smrti r.1791 se dům vrátil otci a r.1800 byl připsán dceři Veronice. Ta je uvedena r.1814 na 45. místě seznamu pravovárečníků. Jejím dědicem se stal zámečník Franz Schneider. V r.1843 vydražil dům Johann Domes, od nějž jej r.1850 koupili manželé Franz a Anna Prchalovi. Vdova Anna se znovu provdala za Johanna Eigela, který se stal r.1854 spoluvlastníkem. Po roce ale dům prodali Paulovi a Francizce Koupilovým a ti jej hned r.1856 prodali manželům Kotzurkovým. Po r.1884 byl dům v majetku manželů Josefa a Franzisky Schnorrových (Šnorových), Františka Šnorová jej vlastnila ještě na počátku 20. století.

      Koncem 19. st. zde sídlila oblíbená porodní babička Antonie Poslušná, Hubert Fridrišek zde měl (1902-04) cukrárnu. V inzerátech Litovelských novin r.1892 je propagována vinárna na náměstí Josefa Šnora, ale i drogerie a továrna na mazadla a leštidla na boty. Od paní Šnorové převzal roku 1904 vinárnu i drogerii "U černého psa" Bohumil Kučera a v říjnu 1905 Josef Rudolf, který za války narukoval a 1.4.1917 převzala bývalou drogerii a vinárnu Anežka Šlehovrová, vinárnu r.1920 Bohumil Vybíral, pak paní Krampolová. Hostinská koncese na dům byla zrušena roku 1934, kdy zde hodinář Fuk zřídil zlatnictví.

      V přízemí otevřel r.1923 nový obchod střižním zbožím Josef Kavan (zemřel 24.5.1945), pak Oldřiška Ondráčková, v letech 1934-47 zde byl obuvník Alois Potácel.

      V domě Františky Šnorové zřídil v srpnu 1892 první litovelský fotografický ateliér Antonín Šebesta, od r.1894 fotograf V. Mohelský, 1896 Bohumil Ruml, od 5.4.1901 ateliér A. Wüsta, který 1.4.1904 koupil František Vopat. Jeho dcera Libuše Dobiášová vzpomíná, že majitelkou domu byly tehdy paní Klásková a Chrudimská, ateliér byl v patře přístavby ve dvoře (vchod z Boskovicovy ulice). Vopat zemřel 7.2.1945, živnost do znárodnění vedla vdova se zaměstnanci, bratry Ambrožovými, Ambrož byl pak vedoucím v družstvu Fotografia (v Langově domě).

      V prvním patře se střídaly advokátní kanceláře: František Panovský (1898-99), František Jüngling (1899-1925) a Franrišek Kousalík (1925-49), na příkaz akčního výboru zbaven advokátní koncese.

      V nešťastnou dobu roku 1949 dům koupil od Boženy Kláskové, rozené Šnorové, L. Kubíček (syn hrnčíře Gargela ze Starého města) za 140.000 Kč. Vzápětí o vše přišel, dům byl r.1951 znárodněn. Místo oblíbeného hodinářství Karla Fuka zde byl krátce Chronor a pak kancelář SČSP.

      Po restituci domu pronajalo město pravou část přízemí. Společníci Husička a Urválek v části, kde býval bufet prodejny Pramen otevřeli prodejnu nábytku, ta zde byla do r.1997, kdy se ing. Urválek odstěhoval do ulice Havlíčkovy. Manželé Hejných po více než roční adaptaci otevřeli v červenci r.1999 prodejnu lahůdek a cukrárnu Jantar se zajímavým řešením mezipatra s několika stolky. V sezóně potom na chodníku zřídili předzahrádku, která výrazně oživila provoz na náměstí. Na rohu bylo r.1992 otevřeno vkusně upravené hodinářství a zlatnictví EVA paní Evy Navrátilové.

  

 

                  Prostřední z trojice domů patřil do r.1587 kameníku Mittagkovi, který tehdy "odešel do světa". Opuštěný dům získal Baltzer Tymel, který jej r.1591 prodal za 900 hřiven Hansi Rydlovi. Ten jej již po roce prodává Georgu Brandtovi. V r.1606 držel dům Mathes Zwitter a prodává Thobiasi Engelmannovi. Po jeho smrti jej získal r.1633 syn stejného jména.           

      Další záznam je až z r.1690, kdy dům vlastnil Frantz Rabl a r.1696 vdova Catharina Rablová. R. 1699 patří dům Tobiasi Walkerovi a ten jej r.1701 prodává Baltzeru Kranerovi. R.1716 je připsán vdově Veronice a ta jej téhož roku převádí na druhého manžela Eliase Schneidera. Po otci získal r.1744 dům švec Johann Wentzl Schneider.

      R.1768 je dům přepsaný na syna Johanna Methoda Schneidera a ten jej r.1766 prodal za 2050 zl. kupci Frantzi Lindtnerovi. Od něj kupuje dům r.1784 švagr Karl Kunerth, aby jej vzápětí prodal Ignatzi Heintzovi. (Dle Pinkavy: r.1777 to byl obchod se suknem, pak se tam přiženil Ignaz Heinz a dostal diplom na obchod koloniální.) Ignatz Heinz je také uveden jako 41. na desce pravovárečníků. Po něm dědí r.1817 jeho syn František Heinz, r.1821 však šel jeho majetek do dražby a koupil jej kupec Josef Meixner. Ten musel r.1825 dům prodat Ant. Kirchnerovi, neboť město nesouhlasilo, aby měl současně stejný obchod v Javorníku (Pinkava).

      Kux uvádí ve třicátých letech, že majitel, penzionovaný hejtman Schmiedel zde měl sklad tabáku. Jeho dcera byla manželkou purkmistra Kniesatschka. Podle Památek staré Litovle dům koupil r.1839 Augustin Pitsch a r.1844 jej prodal městskému výběrčímu daní Ignatzi Czermakovi (podle Sedláka Czermak předtím bydlel v Havlíčkově 86). Ten prodal dům r.1855 za 6000 zl. MUDr. Karlu Linhartovi, dalším majitelem se r.1860 stal Franz Protivínský, který dům již po roce prodal Isakovi a Theresii Reifovým. Od r.1884 do konce století patřil dům Josephovi a Hedvice Stiastkovým. Stiastka (úředník spořitelny) byl synem známého keramika.

           Před domem stával do r.1817 pranýř (dle D. Ulricha 7-8 sáhů od Moravy). Ve dvoře bývala od konce 19. století tiskárna, 29.4.1881 byla koncese udělena Mosesi Löbowi Jahodovi, knihtiskaři z Přerova (Accidenzdruckerei a la minute). Jednalo se o první tiskárnu ve městě. R.1906 koupil dům a tiskárnu Albín Smetana. Po jeho smrti r.1925 vedla živnost manželka a syn Oldřich. Ten si vzal Marii Slámovou, později majitelku trafiky v Langově domě. Smetanův společník František Obzina (později proslulý tiskař) žádal neúspěšně město 26.5.1902 o knihkupeckou koncesi.

            R.1934 koupil dům Stanislav Smékal za 110.000 Kč. Po znárodnění r.1948 a úplné přestavbě objektu r.1963 zde byla cukrárna a mlékárna jako součást vedlejší prodejny Pramen. R.1992 byla tato část domu vlastnicky opět oddělena: Smékalova prodejna vrácena v restituci, zbytek do majetku města.

 

 

      Rohový pravovárečný dům při vyústění ulice 1. máje vlastnil r.1582 Veit Zwitter, v letech 1587 a 1592 je uveden Jokl Mücksche, od nějž dům koupil r.1620 Hans Dienter, 1624-33 Anna Dinterová, v r.1633 držel dům David Polentarius.

      Další záznam je až z r.1691, kdy Lorentz Wyttauschek převzal dům od svého tchána, soukeníka Daniela Pelliona. R. 1731 koupil dům Ignatz Wytoscheck a od něj r.1747 kupec Ignatz Lindner. Roku 1749 byl dům renovován a dostal štít "U draka". Kux ale píše o sousedním domě 188: "V domě byl krásně renovovaný obchod, nad ním visel štít "U draka". Od vdovy Anny Marie LIndnerové koupil dům r.1785 Joseph Liedermann, uvedený jako 38. na desce pravovárečníků. Dalším majitelem byl syn stejného jména. Ten majetek brzo prodal Thekle Protzové, r.1822 jej v dražbě koupil jirchářský mistr Maxmilián Fritscher.     Od Fritscherových dědiců koupil dům r.1823 mydlář Franz Popp a r.1841 manželé Schulzovi. Dům pak zdědil Josef Schulz, pekař jako jeho otec, a prodal jej r.1856 manželům Friedlovým, Josef Friedl byl zase kovářem, zde ale asi živnost neprovozoval.

            R.880 koupila dům Johana Harbichová (1884 uvedena v seznamu majitelů domů), r.1895 Gustav Harbich. Fronta domů Harbich - Šnor měla podle Kuxe na náměstí podloubí, soudí tak podle desky s nápisem na Harbichově domě. Od Harbichů r.1898 koupil dům Stanislav Smékal (ale již r.1892 zde otevřel obchod), nechal jej opravit a Václavem Volným obnovit pěkná sgrafita.

            Mimo obchod Smékalův jsou zde uváděny i další živnosti. Wilibald Harbich a po něm Mořic Kulka prodávali textil, holičství zde měl Fr. Pollian, o málo později mají Kulka i Pollian živnosti v ulici Husova.

            Smékal r.1910 rozšířil obchod o galanterii a pražírnu kávy (směrem do ulice 1.máje). R.1930, když se rozvíjel motorismus, postavil před obchodem na náměstí i benzínovou pumpu. Smékal pak dokupoval další domy na náměstí (1930 dům č.794, 1934 dům č.188) a sklad v ul. B. Němcové. R.1935 odešel St. Smékal na odpočinek do Olomouce a živnost předal (pod původní firmou) spolupracovníkům, koloniál Janu Rendovi a galantérii Leopoldu Kročákovi.

            R.1948 byl obchod znárodněn (nár. správce František Ramert), pak přešel pod n.p. Pramen. Po epidemii paratyfu r.1960 byla prodejna uzavřena a celá souvislá fronta historických pravovárečných domů necitlivě zbourána. Do září 1963 postavily na místě všech tří domů Pozemní stavby Brno nový obchodní dům, potravinářskou samoobsluhu n.p. Pramen. V pravé části byl bufet, mlékárna a cukrárna, v poschodí 20 bytů. Strohá, hranatá budova změnila ráz historického náměstí.

            R.1992 se levá část novostavby v restituci vrátila dřívějším vlastníkům, kteří obchod provozovali pod firmou Smékal RaK (Renda a Kročák). V dubnu 2004 firma RaK ukončila činnost a prodejnu pronajala firmě Pramen Olomouc (potraviny SANA).

 

 

      Nejstarší záznam o tomto domě a současně vůbec nejstarší doložený zápis o měšťanském domě v Litovli je z r.1359, který uvádí "dům Adama Schustera (či ševce?) na rynku na rohu, jak se ukazuje k Olomouci po levé ruce". Další záznamy jsou až z gruntovních knih v 16. století. V letech 1571 a 1592 byl majitelem domu Jan Jandeis, r.1602 jej koupil Jakob Watzlaff, soukenický tovaryš z Moravské Třebové. Od něj koupila dům r.1621 Dorothea, vdova po Hansi Rennerovi. Dalším majitelem byl Valentin Gabriel, knížecí hejtman černohorského panství, od něj dům r.1629 koupil Lucas Schwarz.

      Po Scwarzově smrti byl r.1637 dům zapsán na Stephana Heinricha Minnicha, který od městského písaře postoupil až k úřadu knížecího rychtáře. V soudním sporu získala dědictví vdova Rosina, dcera uničovského císařského rychtáře Wenzla Wladiky. Znovu se pak provdala za olomouckého obchodníka se solí Felixe Fessla. Dalším majitelem domu byl purkmistr Heinrich Wentzl Rősslroth, po jeho smrti jej r.1692 zdědil švec Bernard Tirniel. R.1699 prodal dům Wentzlovi Fabiankovi a současně koupil jeho dům U bílého koníčka. Od něj pak r.1713 dům koupil Moritz Engelmann. R.1748 jej zdědil purkmistr Frantz Mauritz Engelmann. Po jeho smrti dům koupila v dražbě vdova Veronica a po ní dědil r.1797 soukeník Franz Engelmann. Je uveden jako 18. na desce pravovárečníků. V r.1832 převzala dům od své matky dcera Theresia, provdaná za pernikáře Antona Kleina. Ten pak v prvním voleném obecním představenstvu r.1850 zastával úřad prvního obecního rady.

      Kolem roku 1876 byl dům přestavěn do současné podoby. Po roce 1884 vlastnili dům manželé Josef a Teresie Vernerovi, od r.1885 zde v nájmu provozovala lékárnu Laura Scholdová. Od ní si r.1904 lékárnu pronajal magistr Ludvík Gregor a r.1905 O. Schiedek. R.1907 dům koupil od manželů Wernerových František Kollmann z Vilémova, r. 1910 koupil i lékárnu paní Scholdové a provozoval ji dál pod názvem U dobrého pastýře.

      30.7.1921 otevřel v domě p. Kollmanna Karel Svačinka řeznictví V letech 1913-1939 byl vedle lékárny na rohu ulice také poštovní úřad, než se přestěhoval do ulice Poděbradovy.

            R.1948 převzal dům a lékárnu PhMr. František Kollmann syn a 8.2.1950 byla převedena pod národní správu n.p.Medika. V r.1991 byl v restituci dům vrácen PhDr. Vítězslavu Kollmannovi, ten pak r.1996 získal i lékárnu a pronajal ji PhMr.Vladimíru Michalčákovi. Dočasně uzavřená lékárna byla v říjnu 1997 opět otevřena pod tradičním názvem U dobrého pastýře.

      Dům č.792 má rozsáhlou domovní frontu do ulice 1. máje, ještě po válce zde byla prodejna galanterie Františka Braunera, paní Ludmila Braunerová měla výrobu šitých hraček. Zubní ordinaci provozoval Rudolf Pelikán.

   Až když byl dům v restituci vrácen V.Kollmannovi, nechal v roce 1992 probourat vchody nových prodejen - zámečnictví Evžena Vymětala, r.1997 alkoholické nápoje SOS Shop, textil paní Jany Kobzové, v roce 1998 přibyla další prodejna firmy vietnamského podnikatele Nguyen Duc Hai "Technika Japan" s elektrotechnikou a dárkovým zbožím.

            V rozlehlém domě našly sídlo další firmy. V letech 1994-96 byly adaptovány půdní prostory, kde je 5 kanceláří, v prvním patře jsou 4 byty. V lednu 2002 byla ve sklepení domu otevřena nová vinárna Šenk pod apatykou.

      

 

            Patrový pravovárečný dům je nyní propojen se sousedním objektem č.794. Prvním známým majitelem šenkovního domu byl r.1571 Zacharias, syn Hanse Huppa. Téhož roku koupil dům Wentzl Schwertfeger z Moravské Třebové. R.1574 jej vlastnil městský fojt Hans Presch a r.1592 jej prodal Niclas Bechyňský za 2000 hřiven Georgu Tropperovi. Po něm přešel dům do rukou Martina Timela, který jej r.1605 prodal Sigmundtu Főrsterovi. Od dědiců jej r.1614 koupil Mathes Gőrlich a po jeho smrti r.1616 Tobias Wentzel.

      V r.1648 dům vlastnil Zacharias Tropper, po něm knížecí rychtář Jakob Stieff, po jeho smrti pak r.1689 vdova Marie Magdalena, znovu provdaná za Wilhelma Zillicha. Dům zdědila jeho druhá manželka Catharina, která se znovu provdala za purkmistra Antona Kuntschnera, jemuž byl dům připsán r.1743. Dům pak r.1788 prodal purkmistru Johannu Sarkanderovi Heintzovi. Po Heinzově smrti dům r.1803 vydražil papírník Anton Hikl. Již r.1808 dům prodal Cecilii Ruscheové, vdově po řeznickém mistru, která se znovu provdala za řezníka Vincence Klosse. Kloss je uveden jako 15. na desce pravovárečníků. Dle Kuxe byly domy 197 a 198 v té době spojeny, ve třicátých letech měl zde domov soukromník Kloss a řezník Michal Sieber. R.1843 koupili dům Karl a Barbara Seitlovi. Po roce 1884 vlastnil dům L.Reif, od r.1879 advokát JUDr. Alois Janda a Sofie (r.1895 je uveden mezi pravovárečníky).

      V domě bylo první litovelské knihkupectví. Prokeš, knihkupec v Uherském Hradišti, sice získal koncesi pro litovelskou filiálku už 9.1.1903, ale teprve v září 1904 otevřel knihkupectví v levé části domu. Už po roce převzal knihkupectví Jaroslav Hončík, ten nabízel i půjčovnu knih. Vojislav Kunc, rodák z Mladé Vožice, zažádal 2.6.1911 o koncesi na živnost knihkupeckou, obchod hudebninami a uměleckými předměty. Převzal knihkupectví po Hončíkovi a asi r.1930 (po Smékalově přestavbě) se odstěhoval do č.754.

      V pravé části domu měl v letech 1895-1907 prodejnu mouky Jan Staněk (mimo to filiální obchod a pekárnu v Unčovské ulici č. 26). R.1907 koupil vlastní dům a otevřel pekařství v Palackého ul. 886, ale obchod na náměstí držel ještě r.1912.

            Roku 1911 koupil dům lékárník František Kollmann a roku 1920 byla inženýrem Č. Chrudimským opravena fasáda domu. Nad okny pod římsou zůstala iniciálka A.J. dřívějšího majitele advokáta Aloise Jandy.

            Po roce 1922 zde byl textilní obchod Jar. Šmakala, kolem r.1925 krejčí Josef Němec, uvedený i na seznamu živností z r.1928. R.1936 koupila dům firma Smékal a spojila jej se sousedním domem č.794

 Pokračování: viz 2.část